Xena Fan Fiction CZ

molir@yahoo.com


Pro oči

Pro uši

Pro stažení


Hledá se pomoc

   
Zrada a lest

napsal George Lonef
námět Viktoria Rojanová

    Upozornění: Děj povídky se prolíná s epizodou druhé řady XWP Return of Callisto a posléze na ni navazuje. Postavy zde vystupující jsou majetkem MCA/Universal a Renaissance Pictures. Povídka Zrada a lest nebyla vytvořena ke komerčním účelům.
    Varování: V následujícím textu jsou obsaženy prvky násilí a neexplicitní formou se zde hovoří o vztazích a lásce mezi dospělými lidmi (zejména ženami), nehodí se tudíž pro dětské čtenáře.


 

   Kůň Argo s princeznou bojovnicí na svém hřbetě se pomalu a za častého zastavování prodíral hustým mlázím. Přikrčená jezdkyně hbitě uhýbala pružným větvím jehličnanů a pokoušela se vést svého koně těmi nejschůdnějšími místy. Když lesní porost přešel v trnitá křoviska, musela jezdkyně seskočit a prosekat si další cestu mečem. Po zdolání pár desítek metrů téměř neproniknutelného roští a přejití nehlubokého úvozu se konečně objevila kamenitá, ale přece jen schůdná cesta. Xena se vyhoupla zpátky do sedla a pobídla koně k rychlejšímu pohybu.
   Úzká pěšina svažující se k vesnici Poteidaia byla plná výmolů a zákrut, přesto ji cválající Argo zdolávala bez problémů a zanechávala za sebou hustá oblaka dusivého prachu.
   Těsně nad vesnicí se v pravotočivém oblouku cesty objevilo dvojspřeží vlekoucí se s obtížemi do kopce. Xena prudce přitáhla uzdu. "Prrrrr!!"
   "Zdravím tě, Xeno!" zvolal kočí a rovněž zastavil.
   "Musabeku?! Kam máš namířeno? Pro dříví?"
   "Nu ano, jako každý den."
   "Co je nového?"
   "Ani se neptej. Callisto prý uprchla ze žaláře a ometá se ve zdejším okolí s tlupou hrdlořeza Theodora. Možná hledají právě tebe, už pár dní se proslýchá, že sem máš namířeno."
   "Dík za varování, Musabeku."
   "Není zač, Xeno. - Dlouho ses tu neukázala."
   "Dlouho? Pouhé dva týdny! Odjela jsem v den, kdy se Gabriella provdala za Perdica. Dnes se chystám svou přítelkyni navštívit."
   "Poteidaia tě asi moc srdečně nepřivítá, Xeno. Gabriellin otec Herodotus na tebe sočí, kudy chodí."
   "Ano. Nemá mě rád. A ostatní vesničané také ne."
   "To proto, že se tě bojí. Ale nic si z toho nedělej, ani já nejsem u místních oblíbený. Žiju tady odmalička, ale oni mě mezi sebe nikdy nepřijali. Kvůli tomu, že můj otec pocházel z Persie."
   "Vím, Musabeku. Je to ale hloupost. Když jsem najímala vojáky do své armády, nikdy jsem se neptala po jejich původu. Zajímalo mě pouze to, zda mají instinkty a srdce bojovníka. A tohle obojí Peršané bez výjimky mívali."
   "Poznala jsi svět, Xeno, proto chápeš souvislosti a víš, co je správné. Ne tak zdejší vesničané. Ti vidí jen svůj dům a záhumenek. Každý, kdo se nenarodil v bezprostředním okolí, je pro ně vetřelec. Kdybych neobchodoval s dřívím a nebral od nich objednávky, vůbec by se mnou nemluvili." Sáhl pro bič, ale pak ho znovu položil na svá kolena. "Ty jsi jiná, Xeno, vždycky ses se mnou zastavila na kus řeči a tak ti třeba pomůžu, když ti teď něco povím: Můj domek stojí až na samém konci vesnice a nedaleko ode mě žije i kameník Janis - Perdicův bratranec. Včera odpoledne k němu přišly dvě ženy, Lila s Gabriellou. Divné. Nikdy před tím, ani v dřívějších letech, sem tam neobjevily."
   "Ano. A večer odešla pouze Lila. Dnes ráno jsem tam Gabriellu znovu viděl. Nevím, Xeno, co to znamená."
   "Ani já, Musabeku. Ale myslím, že se to brzy dozvím."

-------

   Herodotus s vidlemi v rukou poodstoupil ode dveří svého domu a postavil se nebojácně Argo do cesty. "Co tady chceš, Xeno? Nejsi u nás vítaná."
   "To vím. Chci mluvit s Gabriellou, kde ji najdu?"
   Zavrtěl hlavou. "Není tady. Měla bys odjet."
   "Odjedu, až si s ní promluvím. Kde je?"
   "Když se dozvěděla, že sem míříš, odešla. Nechce tě vidět."
   Ušklíbla se. "Nechce to ona, a nebo ty, Herodote?!"
   "Ani ona, ani já."
   "Kam jste ji schovali?!"
   "Neschovali jsme ji, sama odešla."
   "Vždycky jsi ji proti mně poštvával, Herodote."
   "Ano, máš pravdu, já tě opravdu nemám rád a proklínám den, kdy jsi mou dceru potkala. Odvedlas ji od řádného života a zkazila ji. Bůhví, jak dlouho bude trvat, než se zas přizpůsobí normálnímu životu. Tohle všechno nemuselo být, nebýt tebe, Xeno."
   "Kde je Gabriella?!" položila zlostnou otázku a pokusila se okolo muže projet.
   Znovu jí zastoupil cestu a okázale zdvihl vidle. "Do vesnice tě nepustím. Odjeď, nebo…!"
   "Nebo co, Herodote?!" řekla posměšně. "Chceš mě snad zabít? Tímhle?!"
   "Nejsem bojovník, Xeno, nedokázal bych tě porazit ani s nejlepším mečem světa, ale dům a dceru budu hájit do poslední kapky krve!"
   "Dobře, odjedu. - Ayíayíayíayííííí!" vykřikla a náhlým odrazem přímo ze sedla přeskočila překvapeného muže a za jeho zády hvízdla na Argo. "Odjedu, ale nejdřív si promluvím s Gabriellou! Vím totiž, kde je - u kameníka Janise - schovali jste ji špatně!"

   Hnala Argo přes náves a se zahořklým úsměvem si všímala, jak někteří vesničané zahánějí své děti do domů a jiní jak ustrašeně vykukují spoza rohů. Když za sebou zaslechla naléhavé volání, přitáhla svému koni uzdu. "Perdicu, ty?!"
   "Bůh s tebou, Xeno," řekl udýchaný muž a napřáhl pravici.
   Sklonila se dolů a se značným sebezapřením stiskla podávanou ruku. "Jdu za Gabriellou."
   Přikývl. "Včera došlo mezi mnou a jejím otcem k ostré rozepři. Nechtěl jsem, aby se má žena před tebou ukrývala. Herodotus však trval na svém a nakonec ji přesvědčil. Odešla pak spolu s Lilou k mému bratranci. Jestli chceš, dovedu tě tam."
   "Není třeba, Perdicu, najdu si ji sama." Vyskočila opět do sedla.
   "Počkej, Xeno, chci tě o něco poprosit. Jde o tohle… Gabriella občas teskní. Postává u okna a dívá se nepřítomně ven, někdy při tom i pláče. V noci utíká z mého lože a ráno ji nacházím na zahradě pod jabloní, zamotanou do staré ovčí kůže a s holí v ruce. Vím, nebylo pro ni lehké odloučit se od tebe, ale teď, když jsme svoji… mohla bys ji říct… aby…?"
   "A co jí mám vlastně říct?!"
   "Že je teď všechno jinak. Že musí jíst z talíře, a ne z pánve. Že musí spát doma v posteli, a ne venku pod stromem."
   "A proč jí to neřekneš sám?!"
   "Snažil jsem se, zatím bezvýsledně…"
   "Podívej, Perdicu, nebránila jsem Gabrielle, aby si tě vzala, ale přemlouvat ji, aby ti byla lepší ženou, to opravdu nebudu. Doufám, že to chápeš."
   "Nenávidíš mě, že ano?"
   "Chceš upřímnou odpověď? Máš ji mít. Ráda tě rozhodně nemám, buď si jistý, protože jsi mi vzal nejlepší přítelkyni. Kdybys byl lotr nebo vrah, zabila bych tě, ale ty jsi bezúhonný muž, a mě nezbývá než mlčky trpět." Svou nelibost dávala teď očividně najevo.
   "Mrzí mě to, Xeno."
   "Příliš pozdě, Perdicu." Se znechuceným výrazem se odvrátila, cukla uzdou a pobídla Argo ke klusu.

-------

   "Dobrý muži! Kde bych našla dům kameníka Janise?"
   "Stojíš u něho, statečná bojovnice. Já jsem Janis a tohle je můj dům."
   "Jsem Xena a chci mluvit s Gabriellou!"
   "Taks ji přece našla... Počkej chvíli, řeknu jí, že jsi tady."
   Po chvilce se pootevřelo malé okénko nedaleko dveří. "Xeno?" ozvalo se zevnitř.
   "Gabriello!! Kde jsi, nevidím tě?!" Snažila se alespoň na okamžik zahlédnout tvář půvabné dívky, ale nepodařilo se jí to.
   "Jsem uvnitř."
   "Tak pojď ven, projdeme se, pohovoříme..."
   "Ne, Xeno, nemohu. Slíbila jsem otci, že se s tebou nesetkám."
   "Ale proč?!"
   "Těžko se přizpůsobuju a ještě hůře si na předešlý život odvykám. Další kontakt s tebou by mou situaci ještě zhoršil. Jestli mě máš jen trošku ráda, tak odjeď. Můžeme se sejít, až… až někdy… až si zvyknu na nový život… třeba za rok, za dva…"
   "Za rok?! Gabriello! Slíbila jsem, že tě budu často navštěvovat a rok je hrozně dlouhá doba!"
   "Nedá se nic dělat, Xeno, musíme se s tím obě vyrovnat."
   "Ale --"
   "Odjeď odtud. Prosím!"
   "Oni tě drží uvnitř násilím, že?!" Vytasila meč a s hrozivým výrazem zamířila ke dveřím. Kameník Janis jí se strachem v očích uhnul z cesty.
   "Ne, Xeno, zadrž!" zvolala Gabriella a její unavená tvář se objevila v okně. "Nikdo mě v domě nedrží. Jsem tu dobrovolně. Prosím… nechoď dovnitř… a opusť tuto vesnici. Bude to lepší pro nás všechny."
   Zasunula meč zpátky do pouzdra a zůstala stát. "Opravdu si přeješ, abych odešla?"
   "Ano. Prosím tě o to."
   "Dobře. Když je to tvé přání, vyslyším ho..."
   Naskočila na koně a s truchlivými pocity a narůstající zlobou odcválala.

-------

   Tábořila spolu s Argo v lese poblíž Poteidaie a malomyslně přihazovala uschlé větvičky do ohně. Když spatřila rozrůstající se plameny, hořce se ušklíbla. Oheň se zvětšil, jak jednoduché! Naopak naděje dalšího kontaktu s Gabriellou právě vyhasla.
   Perdicus - neporazitelný nepřítel! Jaká ironie! Tenhle podprůměrný venkovan vyhrál souboj o Gabriellu bez jediného mávnutí mečem. Neporazitelný nepřítel… Kolikrát už byla se svým vojskem v bezvýchodné situaci, ale vždycky dokázala něco vymyslet, něco, jak se zachránit, jak zvítězit. Žádný nepřítel nebyl a není neporazitelný... až na jednoho: a tím je právě Perdicus.
   Je vůbec možné bojovat proti neporazitelné armádě, když je nesrovnatelně silnější a nestačí na ni síla zbraní? Jakou taktiku by v takovémto případě zvolila? Jámy? Ano… jámy… a dlouhé příkopy, obojí zakryté větvemi a travou. Na dně jam bodce nebo tekoucí písek. Před nimi pak slabě bráněný val. Tak slabě, že by první útok mířil právě sem… Nepřítel by zaútočil na domněle nejslabší místo a zřítil se vzápětí do smrtících pastí. Žádný geniální nápad, pouhý bojový úskok. Ano, kde nestačí síla, musí přijít lest!
   Pokračovala v chmurných a zasmušilých úvahách, když se náhle z křoví ozvalo slabé zapraskání.
   "Je tam někdo?!" zeptala se ostře.
   "Ale to víš, že tam někdo je, dokonce já osobně! Máš doufám radost? Hm?!"
   "Callisto!! Slyšela jsem, že se tady potloukáš!"
   "Jo. Podřízla jsem všechny dozorce a utekla z basy. Teď si válím šunky a užívám svobody s Theodorovou tlupou v jeskyni na pobřeží."
   "I to mi řekli, že ses dala dohromady s tím lotrem!"
   "Dohromady?? To zní divně! Nemyslíš si doufám, že bych na sebe nechala sáhnout to smrduté, věčně ztopořené prase?!"
   "Co já vím…"
   "Ne, ne, ne, ne, ne, Xeno! Vždyť mě přeci znáš, he? Mám ráda jen tebe a jsem ti pořád nablízku… a… teď se braň!! Áááááááá!!!" zařičela a se šíleným výrazem tasila meč.
   Sedící žena vyskočila a hmátla po zbrani. Neporazitelný nepřítel - bojová lest!, blesklo jí opět hlavou a zarazila se. Pak odhodila meč k nohám rozohněné soupeřky a znovu si sedla.
   "No tak, Xeno, co se děje?! Co je tohle za taktiku?! Ty nebojuješ?? Vzdáváš se??"
   "Ano, Callisto, vzdávám se ti."
   "Hmmm… to je velmi podivné…" Sklonila hlavu stranou, pootevřela ústa a ve tváři se jí rozhostil nechápavý úsměv. "No jak chceš, ale budu tě muset zabít. Víš, že zajatce neberu."
   "Vím. Klidně mě zabij, je mi to jedno."
   "Jedno?! Co tak najednou?"
   "Přišla jsem o Gabriellu a můj život ztratil smysl. Tak to neprotahuj a ukonči mé trápení. Pokud vím, tohle děláš neobyčejně ráda."
   "To ano…" Zatřepala vypláznutým jazykem ve vzduchu a pak si jeho špičkou přejela horní ret. "A, a, a! Teď tě, Xeno, nezabiju, to bys vyklouzla moc snadno."
   "Chtělas zničit mojí duši, nenamáhej se, má duše právě dnes zemřela. Na tobě je zbytek."
   "Tvůj život ztratil smysl, Xeno. Fajn. Jenže, když tě rozpářu, ztratí i můj život smysl a to bych opravdu moc nerada. Smyslem mého života je totiž boj s tebou."
   "Už nikdy s tebou bojovat nebudu, Callisto. Se vším je konec."
   "Konec?? Ale to se mi vůbec nelíbí!"
   "Tvůj problém. Buď mě zab, nebo si jdi svou cestou a už se tu neukazuj!"
   "Ááááhmmmm… jenom pomalu, Xeno, nech mě chvilku přemýšlet… mmmmm…" Strčila malík levé ruky mezi své bělostné zuby a zahryzla se do něj. "Ááá… už to mám! Poslechni si můj návrh:"
   "Tvé návrhy mě nezajímají."
   "Tenhle jistě ano. Poslouchej: vrátí se ti Gabby."
   "Co říkáš?!"
   "Tak jinak: osobně ti vrátím Gabby a ty se se mnou budeš po zbytek života bít, souhlasíš?"
   "Co tím chceš naznačit, že mi vrátíš Gabriellu?!"
   "Nestarej se, Xeno, a radši bruš svůj meč. Až se příště setkáme, budeš ho potřebovat." Světlovlasá válečnice se bez dalšího vysvětlování otočila a pohltila ji tma.
   Xena se odhodlaně podívala do hasnoucího ohně a na jejích sevřených rtech se objevil nepatrný úsměv. Lest! Proč ji to jen nenapadlo dřív?! Docela obyčejná bojová lest…

-------

   Gabriella a její muž se za ranního úsvitu procházeli rozkvetlými loukami v malebném okolí Poteidaie.
   "Tak Xena přece jen odjela…" řekl Perdicus s ulehčením.
   "Ano. Moc se jí nechtělo, ale když jsem ji poprosila…"
   "To je dobře. Teď už budeme pořád jen spolu." Položil dívce ruku kolem ramen.
   "Ano, Perdicu, budeme. Víš… myslím, že si na život ve vesnici za čas zvyknu. Nepůjde to hned, ale…"
   "Zvykneš si, drahá, jsem si jistý." Pohladil dívku po tváři.
   "Perdicu… jsem ti vděčná, žes na mě nenaléhal, když jsem…"
   Usmál se. "Myslíš kvůli milování?"
   "Ano."
   "A proč bych naléhal, máme přece dost času, celý zbytek života a já nechci, abys měla pocit, že něco musíš. To by bylo špatné. Nespěchám na tebe, raději počkám, až budeš připravená."
   "Jsi na mě hodný… mám tě tolik ráda… a až přijde čas, řeknu ti sama…"
   "Jistě, Gabriello, moc se na ten den těším. Víš, dřív ses mě ptala, co že vlastně je láska, jak ji definovat... myslím, že je to vzájemné porozumění a tolerance jednoho k druhému."
   "Souhlasím. Teď už se tě ale neptám, Perdicu," ovinula mu paže kolem krku a nastavila rty k polibku, "teď už vím, co je láska." Pohladila ho. "Je to život! Všechno je spojeno právě láskou."
   Znovu ji k sobě přitiskl, aby ji vášnivě políbil.
   "Ááá… láska, láska, láska…" ozvalo se zpovzdálí. "Ano, ta opravdu spojuje. A nenávist rozděluje! Tak zjistíme, co je silnější!" Callisto seskočila z koně a rychlým a rozhodným krokem zamířila k zamilované dvojici. Cestou vytáhla meč z pouzdra.
   Perdicus jí vykročil v ústrety. Zvedl obě ruce a nechal je dopadnout zpět. "Co chceš? Nemáme zbraně."
   "Fajn," ušklíbla se Callisto. "Bude to podstatně jednodušší." Sekla muže do boku a prudkým kopem ho srazila k zemi.
   "Perdicu!!" vykřikla Gabriella, ale vzápětí klesla po těžké ráně i ona.
   "Mmmmm!" Světlovlasá válečnice se nad ní rozkročila a oběma rukama zvedla meč. "Spi sladce!"
   Než stačila bodnout, přicválala na místo boje Xena. Ještě za jízdy seskočila z Argo a odkopla útočnici od svojí přítelkyně.
   "Chci tě vidět, jak pláčeš nad tělem někoho blízkého!" řekla poťouchle Callisto.
   "Tak toho se nedočkáš!" Přistoupila blíž a tiše sykla: "Slíbilas, že mi Gabriellu vrátíš!"
   "Ano, ale neřekla jsem, že ti ji vrátím živou!!" Podnikla prudký výpad, který princeznu bojovnici naštěstí příliš neohrozil. Poté padlo několik vzájemných ran a kopanců, při nichž Callisto uklouzla a obrátila se stranou. Mohla tak zahlédnout vstávajícího Perdica. Rozběhla se k němu se vzteklým řevem. "Ááááá!! Ááááhhhh!!" Když se dostala do jeho blízkosti, vrazila mu meč do břicha.
   "Nééé!! Néééé!! Perdicu!!" zoufale křičela Gabriella.
   Callisto se dvojitým saltem nazad ocitla v sedle. "Tak zatím!"
   "Perdicu!! Néé!!" Gabriella klečela u mrtvého muže a s pláčem ho zvedala do svojí náruče.
   Xena hleděla za odjíždějící válečnicí s překvapeným, ale i vděčným pohledem. Lest! Co dokáže malá bojová lest…

-------

   Joxer seděl na nevysoké hromadě hlíny a hovořil s Xenou.
   "Je mi jasné, že bojovník mých kvalit je u tebe zbytečný. - Musím být sám. - Promiň."
   Stiskla jeho předloktí a vstala. "Přežiju to."
   "Hm," řekl a opřel si ruce o kolena. "Budu Joxer… dobroděj… sympaťák. Ne. Budu rytíř."
   Princezna bojovnice poodešla ke své opodál stojící přítelkyni.
   "Co to děláš?"
   Gabriella otevřela oči a podívala se na ni. "Vždyť víš."
   "On tě uslyší."
   "Já vím. Až na věky věků."
   Xena položila Gabrielle ruku na rameno a přimhouřila oči před svitem zapadajícího slunce.
   "Nechci tě vyrušovat z truchlení, ale je tu jedna věc, co mě tíží."
   "Jestli máš výčitky, žes zabila Callisto, tak jsou zbytečné. Nelituj ji. Ani já její smrti nelituji; zavraždila mi muže a mě málem upálila."
   "Callisto nezemřela mou rukou. Zřítily jsme se z bojových vozů a zapadly do slatiny. Já unikla, ona ne. Tohle mě ale netrápí, jde o jinou věc. Ani bych ti o tom nemusela říkat, ale bylo by nepoctivé…"
   "Oč jde, Xeno?"
   "Převčírem, kdyžs mi řekla, abych odtud odjela, zamířila jsem k severu. V noci jsem tábořila v lese. Objevila se tam Callisto, chtěla boj. Odmítla jsem s tím, ať mě klidně zabije, že bez tebe nemám chuť žít. Chtěla vědět, zda s ní budu opět válčit, když se ke mě ty vrátíš. To je všechno. Musela jsem ti to říct."
   "A cos jí vlastně odpověděla, Xeno?!"
   "Odpověděla jsem, že ano. Pokud se ke mě vrátíš."
   "Xeno!!" vykřikla. "Co má tohle znamenat?! Jednalas o mě a Perdicovi s tou pomatenou vražedkyní?!"
   "Gabriello! O tvém muži nepadlo jediné slovo."
   "A co na tom záleží, zda padlo?!" vykřikla dívka a dala si ruce v bok.
   Joxer se zvedl z hromady hlíny a přišoural se blíž.
   "Xeno! Znalas Callisto tak dobře jako sama sebe! Muselas přece vědět, co udělá! To, že se k tobě vrátím, mohlo znamenat jediné: že Perdicus zemře!!" Po tváři se jí skutálely dvě slzy, které si hbitě otřela.
   "Gabriello! Věř mi! Byla jsem z tvé ztráty zoufalá! Nepřemýšlela jsem o Callistiných úmyslech! A Perdicus --"
   "Mlč!! A už nikdy nevyslovuj jeho jméno!! Teď je mi jasné, pročs ho nebránila! Stálas tam a koukala se, jak ho Callisto zabíjí! Nepoužilas šakram, nehnulas pro jeho záchranu ani prstem!"
   "Gabriello, byla jsem překvapená! A tobě jsem život na poslední chvíli zachránila!"
   "Ano, zachránila, ale mého muže´s nechala umřít! Spikla ses proti němu s Callisto! Něco ti při boji šeptala, všimla jsem si! A proč se tomu vlastně divím? Jsi stejná jako ona, vrána k vráně sedá!"
   "Gabriello! Křivdíš mi! Nenechala bych ublížit --"
   "Mlč, Xeno! Nevěřím ti. Nikdy ti nezapomenu, že ses podílela na hnusném zločinu, který mě připravil o manžela, o tak hodného člověka! Už tě nechci vidět, mezi námi je konec! Vracím se domů k rodičům a ty… zmiz z mého života!!" S uslzenýma očima a opírajíc se o hůl odcházela rychlým krokem zpátky k vesnici.
   "Xeno, já --"
   "Dej mi pokoj, Joxere!"
   "Chtěl jsem říct, že bych za ní zašel a promluvil s ní… a…"
   "Ne! To musím udělat sama, až si to pořádně rozmyslím."
   "Jo, dobře… jasně… já jen…"
   "Joxere!"
   "Jasně, Xeno, musíš to udělat sama. Proč ne? Já tady… zatím počkám a pohlídám naše věci… když to musíš udělat ty… za Gabby bych šel radši já… no ale, když to nejde, zůstanu tu… jako vždycky… sám… teda, to už je úděl nás hrdinů být osamělý…" Odevzdaně usedl na zem a vedle sebe položil svůj meč. "Stejně bych byl Gabrielle jenom k smíchu."

-------

   "Co tam pořád stojíš, Herodote?" zeptala se Hecuba svého muže.
   "Dívám se oknem do zahrady."
   "Gabriella leží zase pod jabloní?"
   "Ano, leží. Vůbec nevím, co se jí dnes stalo."
   "Ani mě se nesvěřila. Přišla sama, bez Xeny, a pořád plakala. Snědla půl placky a trochu praženice, pak vzala z almary starou ovčí kůži a odešla tam…" mávla rukou k oknu. "Je hezké, že o ni máš strach, Herodote, ale měl bys jít spát. Gabrielle se na zahradě nic nestane, spala tam přece po svatbě s Perdicem skoro každou noc."
   "Já vím," povzdechl si. "Všechno se to nějak divně zamotalo… Teď, když je Perdicus mrtvý, nevím, co by bylo pro naši dceru nejlepší. Upřímně řečeno, skoro jsem byl rád, když po pohřbu odešla s Xenou, ta ji alespoň nenechá ublížit. Ovšem, proč se najednou vrátila domů…?" Zavrtěl hlavou a opřel se rukou o zeď. "Ještě chvíli postojím, Hecubo, pak si půjdu lehnout."
   "Dobře, jak chceš."

   Princezna bojovnice se neslyšně přehoupla přes kamennou zídku u Herodotova domu a připlížila se až k ovocným stromům, kde trávila noc její nahněvaná přítelkyně.
   Při prvním doteku se prudce otočila: "Co tady chceš, Xeno?!"
   Přitlačila ji za ramena zpátky k zemi. "Psssst! Tiše, Gabriello, a nehýbej se! Zahlédla jsem v okně tvého otce, je jasná noc, mohl by nás spatřit!"
   "To právě chci! Aby tě odtud vyprovodil!"
   "Počkej! Musíš mě vyslechnout!"
   "Nebudu tě poslouchat, Xeno! Odejdi! Hned!!" Otočila se zády a přetáhla si ovčí kůži přes hlavu.
   "Neodejdu, Gabriello, poslouchej mě dobře: nespolčila jsem se s Callisto, i když jsem mohla, věř mi, prosím. Nikdy bych neublížila člověku, kterého máš ty ráda."
   "Neublížila, jistě, někdo jiný to vykonal za tebe! - Běž už pryč!!"
   "Dobře, když je to tak… ano, věděla jsem, že Callisto může Perdicovi něco udělat!" skoro vykřikla Xena. "Věděla jsem to a bylo mi to jedno!"
   "Co to říkáš?!" zvolala plačtivě Gabriella.
   "Ano, jedno!! Protože mi tě vzal!! Vzal mi mojí přítelkyni!! Jedinou radost mého života!! Neměl na tebe právo! Jak já ho nenáviděla!! Vzdát se tě bez boje!! Ta bezmocnost!!"
   "Ano, nevzdala ses, použilas lest, viď?! To bylo od tebe… podlé!!"
   "Ode mě?! Ty mi vyčítáš lest? Kdyžs mě sama docela sprostě zradila?!"
   "Já tě nikdy nezradila!!"
   "Ne?! A co tedy?! Měla jsem tě ráda, Gabriello, nade všecko na světě. Spojila jsem s tebou svůj osud, odevzdala ti nemocnou duši a nechala se od tebe vést, ukazovat si cestu… a tys mě prodala za prvního venkovského nekňubu, který ti přeběhl přes cestu!! - Čest jeho památce!"
   "Neurážej mého muže!! Nezradila jsem tě, samas přece řekla, abych se rozhodla, zda ho chci!"
   "Ano, dala jsem ti na výběr, to protože jsem doufala, že ho odmítneš. Nechtěla jsem, aby ses cítila spoutaná. Tolik jsme toho prožily, prošly spolu peklem… byla jsem přesvědčena, že tě dobře znám, že mě máš ráda a že řekneš Perdicovi ne! A ty?! Ta odpověď zní ano!! Miluji ho už od Tróje!! Bože můj, taková hnusná zrada, chtělo se mi umřít!!"
   Gabriella se rozplakala. "Milovala jsem Perdica, protože..."
   "Tys ho ve skutečnosti nemilovala! Za všechno může tvá příliš dobrá duše! I kdybys umírala hlady, dala bys poslední sousto komukoliv potřebnému! A s Perdicem to bylo stejné! Žádná láska, Gabriello, pouhá lítost, litovalas ho a nechtělas mu ublížit, protos řekla ano!"
   "Lžeš!! On neměl lítosti zapotřebí, byl hrdý a statečný muž!"
   "Byl to slaboch, Gabriello, slyšíš?!"
   "Nebyl!!"
   "Ale ano, šel proti Callisto s prázdnýma rukama, naivně a bezelstně - jako to dobytče na porážku! Ani tebe by neubránil! Nebýt mě, zemřeli byste oba!"
   "Byl tak hodný…!"
   "To pro život nestačí. Ano, byl hodný a taky na to doplatil. Nedokázal bojovat, radši obrátil zbraň proti sobě a to je zbabělost. Perdicus nebyl hrdina jako tvůj otec, který se mi postavil s vidlemi v rukou, i když věděl, že bych ho rozsekala na kousky. To je hrdinství… bránit svou rodinu a majetek a padnout při tom! Ne ale nechat si bez boje proříznout krk, nebo se dokonce zabít sám!"
   "Chtěla jsem s Perdicem žít v míru a pokoji, dával mi tolik citu a lásky!"
   "Co ti dal on, mohu i já!"
   "Tohle nemůžeš!"
   "Ale ano, Gabriello. Všechno, co dokázal Perdicus, dokážu také." Přetáhla přes sebe volný cíp ovčí kůže.
   "Xeno, co má tohle znamenat?! Proč mi rozvazuješ šněrovačku?! Nech ji být!" Několikrát udeřila druhou ženu do ramen a hrudi. "Nesundávej mi to!! Okamžitě mi ji vrať!! Kams ji zahodila?!! A co je zas tohle?! Xeno!! Pod sukni ne, to nesmíš!! Au!! Xeno…"

-------

   S ranním rozbřeskem zastihla Hecuba svého muže opět u okna. "Dobrýtro. Spal jsi vůbec?"
   "Jen pár hodin," odvětil Herodotus. "Před chvilkou jsem se probudil."
   S ustaranou tváří ukázala do zahrady. "Co naše dcera, je pořád venku?"
   "Ano. A není tam sama. Včera večer za ní přišla Xena. Nevím, co se mezi nimi stalo, ale zpočátku se hrozně pohádaly. Pak už bylo ticho. Teď ráno jsem si všiml, že mají svršky poházené po celé zahradě. Dokonce i na stromě."
   "Ach…?"
   Přikývl. "Dnešní noci jsme naši dceru definitivně ztratili. Xena ji vybojovala nazpět. Určitě spolu zas odejdou. Snad to tak má být…"
   "Smířil ses s tím?? A proč říkáš, že ji vybojovala?"
   "To byl jen řečnický obrat. A co se smíření týče… co mám dělat? Když je obě vidím… před chvilkou se dokonce líbaly… víš, jako se líbá muž se ženou."
   "Hm, od počátku jsem tušila, že jejich vztah je… že to není pouhé přátelství. Zřejmě jsou si osudem souzené." Chvíli zamyšleně stála. "Pak na ně, Herodote, mávni. Přihřeju placky a společně se najíme."

   "Gabriello?"
   "Ano, Xeno?"
   "Tvůj otec ukazuje, abychom šly do domu."
   "Já nemůžu, jsem nahá. A má šněrovačka visí na jabloni."
   Princezna bojovnice zvedla obočí. "I já jsem nahá. Musíme počkat, až Herodotus odstoupí od okna, pak své šaty posbíráme." Sáhla pro koženou suknici ležící nedaleko.
   "Xeno? Máš ušpiněnou ruku."
   Pohlédla na své prsty. "To je přece zaschlá krev! Asi jsem se řízla o kovové chrániče, jak jsem je ze sebe v noci rvala. Ale ne! Nic tu není, to nebude ze mě. Musela jsem zranit tebe!"
   Gabriella se smířlivě pousmála a pohladila přítelkyni po líci. "Zranilas mě, ne však vážně. To se přeci stává, když děvče nikdy před tím… když ještě s nikým…"
   "Cože?! Chceš snad říct, žes… žes byla…?!"
   Vykouzlila na tváři líbezný úsměv. "Panna? No ano, byla, ale už nejsem."
   "Jak je to možné? Ty a Perdicus jste spolu…?"
   "Prostě jsem váhala. A můj muž nenaléhal, na to byl příliš ohleduplný. Tak to zbylo na tebe."
   "Bože můj! Jsem z toho trošku zmatená!"
   "Xeno, nebuď. Připravilas svět o spoustu ničemů, no a teď taky o jednu pannu. To přežiješ."
   "Ano, snad ano." Majetnicky, přesto však něžně přivinula dívku k sobě.
   Jak si jen mohl hodný a pošetilý venkovan Perdicus myslet, že se ona, udatná bojovnice, vzdá toho nejcennějšího pokladu, jaký má? Nikdy se se ztrátou Gabrielly nesmířila a rozhodla se získat ji nazpět za každou cenu. Za tím účelem vyprovokovala svého úhlavního nepřítele k tomu, co sama nemohla udělat, a kdyby jí dnes nepomohla Callisto, pomohl by zítra, za měsíc či rok někdo jiný.
   "Pouto mezi námi je teď mnohem silnější, nemyslíš?" zašeptala Gabriella.
   "Ano, jsme spolu spojeny a tak už to zůstane - napořád." Sklonila hlavu a se zavřenýma očima a neznatelným úsměvem na rtech přivoněla ke Gabrielliným zlatým vlasům.

  
Konec


(c) Copyright 2000 by George Lonef and/or Viktoria Rojan
 

   [ <<< zpět ]